Na severní svah dnešních Stromkovic přišlo méně slunce, rosa dlouho nevysychala, proto toto území dostalo od vítkovických Němců název Jammertál – což v překladu znamená „Slzavé údolí“. Osídlenci zde však byli vesměs Češi, a tak se název brzy zkomolil a začalo se říkat Imertol. Poněvadž zde již tenkrát rostlo mnoho různých stromů, byl pro tuto část Jestřabí – novou obec – vymyšlen český název Stromkovice, a to v roce 1899.

I když se říká „Stromkovická kaplička“, Kaple Panny Marie ve Stromkovicích, nachází se na katastru Horní Dušnice. Dříve se říkalo také „Kaplička na Kobyle“. Kobyla je název kopce, na kterém je kaplička postavená.
Na stavbě kapličky se podílel především můj pradědeček Jan Gebrt, jeho bratr Josef a Janouškovi - vypráví p.Josef Gebrt z Jestřabí.

To bylo okolo šedesátých let devatenáctého století. Za druhé světové války byla střecha na kapličce už hodně špatná, a tak p. František Červinka z Jestřabí dal nová prkna a lepenku a p.Alois Šimůnek, p. František Jón (od Elisu) a můj otec zhotovili novou střechu. Ke kapličce chodívalo procesí z okolí o všech mariánských svátcích v roce. Každé mělo svého „celfotra“. Ze Štěpanic to byl p. Matěj Pochop z Poustky nebo p. Josef Novotný. Z Vítkovic p. Jan Šimůnek, z Poniklé p. Jan Holubec a p. Jón (Jan nebo Vilém). Z Jablonce n.J. p. Josef Šimůnek – kostelník a p. Josef Hnyk. Procesí, které procházelo přes Jestřabí, se také zastavilo u tamní sochy Panny Marie (z roku 1895) na krátkou pobožnost a též i u domu Kaprasových č.3. Tam i malý zvon vyzváněl. Jinak „k Boží vodě“, jak se také říká, chodili lidé sami každou neděli. Za druhé světové války vypravil procesí několikrát pouze P. Šnajdr – německý kněz z Poniklé, který byl po válce „odsunut“. Po roce 1945 se poutě opět obnovily, ale v roce 1949 bylo procesí úplně zakázáno. Lidé se však dále u kapličky občas scházeli k modlitbě Křížové cesty a mariánským zpěvům. Tyto pobožnosti vedla hlavně Amálka Hájková (1902-1981). „Amálka skoro neviděla, modlitby a písně znala zpaměti“, říká její neteř paní Marie Udatná – Kašťáková. Koncem sedmdesátých let a začátkem osmdesátých let zde několikrát hrála dechová kapela z Jablonce n.J.

Již v předškolním věku jsem chodíval s maminkou ke kapličce. Kolem kapličky byl vysoký les. Z tehdejších stromů zůstal nedaleko kapličky nad cestou jen jediný „obří smrk“. Podle vyprávění pamětníků zde roste již 170 let. Pramen léčivé vody tekl přes tři korýtka. Maminka mě poučila, že z toho horního se voda pije, u prostředního si mohou unavení poutníci umýt ruce a u nejnižšího nohy. O velkých poutí zde nechybělo „Bandoráče“. Takové přízvisko měla starší žena – podomní obchodnice, která prodávala velké kulaté koláče od Kocourků. Ty se pekly každou sobotu. V krámě stály padesátník. Pro Bandoráče (vlastní jméno není známo) byly levnější – vzpomíná p. Miroslav Kocourek z Bratrouchova.

O úklid a výzdobu kapličky se hodně let starala pí. Anna Švandová ze Stromkovic – Radhauzu. Když ve svých sto dvou letech zemřela, jen na kratší dobu převzala tuto službu její dcera pí.Albina Hochmanová (1898-1967). Bydlela též na „Radhauzu“. Dále se o kapličku starala paní Anežka Adámková, Božena Švandová, Marie Janoušková, Božena Jónová, manželé Kočárkovi - rodiče pí. Zdeňky Erlebachové. Po nich převzali péči o kapličku Josef a Zdeňka Erlebachovi, kteří i v současné době se o ní starají. Vzpomínají, že to bylo asi v roce 1986, kdy se přehnala přes část Stromkovic velká vichřice. Okolo kapličky bylo vyvrácených mnoho stromů. Ty, které měly dopadnout na kapličku se však zaklínily do sebe tak, že zůstaly napolo stát a kapličku nepoškodily.

A ještě jedna zvláštní událost s vichřicí byla v roce 1928, jak vypráví p. Oldřich Janoušek z Harrachova, rodák nedaleko od kapličky (z „Kabelic“). Vichřice povyvracela velký kus lesa, avšak smrky, na kterých byly zavěšené obrazy Křížové cesty, byly nedotčené nebo byly ulomené až nad obrazy a spodní část stromů a obrazy byly nepoškozené.

Pan Jan Šimůnek z Vítkovic vypráví, že jeho dědeček často vzpomínal, jak jednou hledal houby v lese okolo kapličky a najednou slyšel pláč. Šel za hlasem a viděl na zemi obraz z Křížové cesty. vzal ho a zavěsil. Pláč se už neozval. Co se týká procesí, tak na štítu kapličky byl zvonek a tím se zvonilo, když procesí přicházelo. Zvonil p. Jiří Lukeš z Jestřabí. Za zvonění dostal 5 Kč. Kdy a kam zvonek zmizel se neví. Nejčastěji s procesím přicházel P. Josef Michálek z Jablonce n. Jiz. Křížová cesta byla původně pod cestou. Vedla od kapličky k rozcestí a pokračovala nad „spodní cestou“, až zase pod kapličku. Po vichřicích se umístila na kůly nad cestu. K tomuto vyprávění se přidává i sestra p. Šimůnka, pí. Marie Jónová z Jablonce n.J.

Kaplička měla být přestavována. V letech 1946 – 1951 byl nakreslen plán i s rozpočtem (založeno v Ponikelské farní kronice). Pan Šimůnek říká, že přestavovaná měla být dvakrát. Proč se plán neuskutečnil, neví. Snad zřejmě z finančních důvodů – měna peněz.

V roce 1964 p. Josef Kočárek, p. Jaroslav Adámek, p. Rudolf Pacholík a p. František Jón vystavěli novou podezdívku pod celou kapličkou. Janouškovi ze Stromkovic pokryli střechu plechem.

V letech,kdy p. Oldřich Janoušek byl vedoucím lesní správy v Harrachově, se opravovaly cesty ke kapličce. Dal tam také dvě nové lavičky (z polokmenů).

V roce 1993 byla opravena Křížová cesta – nové obrazy v zasklených schránkách.

V roce 1994 byla kaplička nově natřena.

V roce 1975 byla kaple vykradená – ztratil se hrací obraz a několik obrázků.

V roce 1992 byla kaple vykradená po druhé – zmizelo více než 20 sošek a socha Panny Marie s Ježíškem, která byla umístěná ve skleněné schránce (látkové šaty).

V roce 1998 byla opět kaple opět vyloupená – zmizelo tělo Pána Ježíše, které bylo sejmuto z dřevěného kříže.

V roce 1990 se díky p. Mazurovi opět začínají v kapli slavit Bohoslužby a to vždy 1.května a první neděli po 15.srpnu.

V Pátek 16.května 2003 byla slavena Bohoslužba přesně v den 140. výročí tohoto Mariánského místa.

Jsou místa, na kterých se úsilím lidí setkává nebe se zemí. Ta někdy přetrvávají jindy zanikají pod náporem časů, lidí i událostí.
Známe také místa, kterých se dotkl Bůh a naplnil je svojí přítomností. Tato místa přetrvávají navzdory všemu třeba i zlobě a nenávisti, a pokud byla dočasně zničena znovu a znovu povstávají z prachu a jsou tak symbolem věčnosti Boží.
Pán nám je dává ve své starosti o nás, abychom opřeni o hodnoty duchovní, dobré a věčné, bezpečně putovali po cestách života na tomto světě. Kéž každá stopa, která za námi zůstává je naplněna Božím Duchem, Jeho něžnou Láskou a tvůrčím Pokojem.

Požehnej a zachovej nás ve své lásce Všemohoucí Bůh Otec, i Syn i Duch svatý.

Bohu Díky
Z brožurky
„Kaple Panny Marie ve Stromkovicích
tak, jak ji máme v živé paměti“